Recenze M29

„Vím na co teď myslíš. Vystřelil jsem pět nebo šest ran?“ Touto nesmrtelnou větou se ptá Dirty Harry, třímající svůj věrný Smith&Wesson .44 Magnum, namířený na standardního padoucha, jakých jsou v detektivkách stovky. A tatáž věta mi projela hlavou při pohledu na kus plastu zhruba tvaru revolveru, o kterém se chystám psát. Ale pěkně popořadě.

Když jsem nedávno vydělal na blbosti jednoho začínajícího amíka pár papírků s Boženou Němcovou, napadlo mě, že je raději utratím dřív, než je bude chtít zpátky. Poté jsem si vzpomněl na módu velkých, krásných kvérů šířící se v RChK (viz Hanz a al-Adam a jejich Automagy). Po letmém shlédnutí stránek Šulc, s. r. o. padla volba na M 29 ve verzi s šestipalcovou hlavní. I nezbylo než se vypravit do Újezdu, kraje vonícího dálkami a bahnem. Po strastiplné cestě jsem konečně stanul před mrakodrapem Šulc’s building, který je přímo triumfem stavitelství v Čechách. Na uvítanou mě ze střechy posral zlomyslný holub, načež má netrpělivá ruka stiskla tlačítko zvonku.

Po otevření mi taktně sdělili, abych počkal venku, dokud nedodělají předešlého zákazníka. Ten se asi po třiceti minutách vykolébal ven znatelně dezorientován, s pěnou u úst a s krabicí v ruce. Cesta se otevřela.
Okamžitě se do mě zabodly nepřátelské pohledy zaměstnanců Šulcova gangu. „M 29 šestipalec a rychle“ procedil jsem skrz hlodáky a začal si vybírat z kožíšku parazity, kteří se hbitě začali usazovat v koberci. To obsluhu značně zrychlilo a již za pět minut jsem stál opět na zastávce a čekal, zda pojede autobus či mě sežere medvěd. Ani ve snu by mě nenapdlo, že to nejhorší mě čeká až doma, po otevření krabice.

Když jsem konečně dorazil domů, unaven, podrápán a s podezřením na tropickou nemoc, našel jsem v krabici hodně velkou zbraň, šest plastových patron, nějaký potištěný papír (jenž se po testu dostřelu hodil jako hygienická pomůcka) a něco málo kulí. Co se vzhledu týče, nevypadá zbraň zrovna nejhůř – žádné otřepy, i ty střenky se zdálky podobají dřevu. Jak už je v textu několikrát zmíněno, hlaveň je šestipalcová, celková délka 33 cm, čemuž (ne)odpovídá váha 350 g. Ovládání je na rozdíl od originálu jednočinné (překvapivě – u manuálu), tedy před každým výstřelem musíte natáhnout kohoutek.. Nabíjení se provádí prostřednictvím patron, každá přesně na jednu kuli. Věrně podle předlohy se jich do zbraně vejde šest. Ještě bych rád zmínil zvýrazněnou mušku a stavitelná mířidla.

A samotná střelba? Byla prováděna v mém bytě, jako cíl mi posloužili vlastní ponožky. To, co se může pro nezasvěceného zdát jako terčová střelba, se změnilo v combatovou střelbu za pohybu. Ponožky odmítali ležet na jednom místě a jen jsem z nich spustil zrak, plazily se do bezpečí. Takže jsem bez zbytečných průtahů nabil, zamířil a vypálil. Kule začala po 30 cm prudce klesat, nemůžu ovšem říct, zda se vůbec dotkla podlahy (to se vzhledem k hutné vrstvě bordelu pokrývajícího koberec nepovede ani hozené kovadlině). Po opakovaných výstřelech byl zjištěn dostřel v rozmezí 10 cm až 10 m. Následná pitva ponožky prozradila, že z cca 50 jsem docílil 5 zásahů. Nečekal jsem nic moc, ale balistické vlastnosti nakopnuté kočky jsou lepší. Nepřítele sice netrfíte vy, ale zaručeně ho trefí infarkt vyvolaný hysterickým smíchem. Napadlo mě dát dovnitř silnější pružinu, ale pohled dovnitř na krásný, leč zbytečný mechanismus mi vzal veškeré naděje.
Mám tedy velký kvér s dostřelem lejna při zácpě. Za styl mu ovšem musím udělit čestné dva body v hodnocení. Lépe než pro střelbu se hodí pro návštěvu v hospodě, kde slouží ke hraní jedné z národních ruských her.

Hodnocení: 2 z 10 (20%)

Ratte