„Tak, dobrou chuť a ať vám cholesterol stojí,“ popřál Hanz svým kamarádům a nadšeně se natáhl k míse řízků, které přes dopoledne připravil samorostlý šéfkuchař Johny. „No jo, konečně taky něco co vypadá čerstvě. Ještě jedna vojenská konzerva a stane se neštěstí,“ doplnil Adam. „Jo, maso je maso. Mimochodem, kdy si pro něj vůbec jel?“ položil prostou otázku Vinař a ani si nevšiml…

„Žalud.“ „Sám jsi žalud a bereš si 4“ položil Johny další kartu. „Teď stojíš, teď taky, a teď jsem vyhrál. Cháchá. A pro zásoby dneska mastíš ty!“ Vinař se pomalu smířil s výsledkem hry. „Nojo furt, však já se projedu rád.“ „Tyhle teplý jarní rána mi už sakra chyběly“ pronesl Vinař, opřel se do zahradní sedačku na střeše a sklízel karty. „No, furt…

Ráno bylo horké, a vzduch dusivý. Kdyby fungovala jakákoliv meteorologická instituce na světě, zřejmě by už měsíce podávala depresivní zprávy o stavu počasí. Metr sněhu někteří pražané možná pamatovali, ale třicetistupňová vedra v dubnu byla stejně extrémní a do té doby nevídané. střecha jistého pražského hotelu byla rozpálená do ruda, a parta trosečníků kolem bazénu naplněného směsí destilované vody z nedalekého autoservisu…

“Pánové, plán je jasnej” pravil Adam a pohladil si roztřepený plnovous. Stál uprostřed místnosti, která kdysi bývala jeho obývákem. Teplota v pokoji dosahovala příjemných 21 stupňů nad bodem mrazu. Už několik týdnů pálilo slunce a rekordní sněhová pokrývka zmizela stejně rychle jako se objevila. Stinnou stránkou zlepšujícího počasí byl zápach, který stoupal z hory prázdných plechovek od fazolí, gulášů a dalšího odpadu,…