Day of the Dead – den 13

„Tak, dobrou chuť a ať vám cholesterol stojí,“ popřál Hanz svým kamarádům a nadšeně se natáhl k míse řízků, které přes dopoledne připravil samorostlý šéfkuchař Johny. „No jo, konečně taky něco co vypadá čerstvě. Ještě jedna vojenská konzerva a stane se neštěstí,“ doplnil Adam. „Jo, maso je maso. Mimochodem, kdy si pro něj vůbec jel?“ položil prostou otázku Vinař a ani si nevšiml že obličej bodrého venkovského hocha nápadně zbledl. „Pochválen buď Ježek Kristus a dejme se do toho,“ zvolal znovu Hanz, vyplnil zbytek talíře opečenými brambory a zakrojil do masité pochoutky československý útočný nůž. „Teda, jsou nějaký tenký, to já bych udělal lepší. A krvavý,“ ošíval se věčně nespokojený smraďoch Krysa. Hanz zatím dokončil ladný, jako pravítko rovný řez, napíchl kus pochutiny na vidličku, zvedl k ústům, ještě jednou se pokochal pohledem…, a zařval jako tur.
V návalu vzteku a s výrazem hnusu v očích praštil vidličkou o talíř. Všichni se překvapeně podívali na odhozený pokrm. Ve strouhance se cosi zelenalo. A to tak jedovatě, že mohlo jít jen a pouze o něco zdravého. „Co to je, ty perverzní šoustale prvotního kalu?“ vyskočil Krysa od stolu a tasil jednočinný Colt. „Sice vesměs s nevrzem nesouhlasím, ale tentokrát udělám vzácnou výjimku,“ pronesl důrazně Vinař. Přidal se i jinak flegmatický Adam a s výhružným mručením zvedl židli, připraven jí okamžitě rozbít o něčí venkovský ciferník.
Johny ustoupil o krok zpátky. „Čerstvý maso došlo. A proč? Protože pro něj nikdo už pár dní nejel. Tudíž jsem obalil cuketu, která je náhodou moc dobrá a výživná,“ na důkaz těchto slov sáhl po jedné z parodií na řízek a s chutí se do ní zakousl. „Trest tě nemine, vévodo z hromady hnoje,“ natáhl Krysa kohout svého revolveru. „Když se vám tohle nelíbí, tak si něco sežeňte sami,“ udělal na své kolegy dlouhý nos Johny a hrábl po další cuketě. Vzápětí mu celá mísa zeleného hnusu přistála v obličeje a než se nedál, dýchl na něj krysa svůj nejjemnější svěží dech, podpořený zubní pastou s příchutí exkrementu. Johny se nijak nebránil a jednoduše a totálně omdlel.
„Fajn, vyrazíme sehnat něco k jídlu,“ rozumoval Krysa. „Jsem pro,“ opáčil Adam. „Dobře, jede se spížovat,“ souhlasil Vinař. „Nic takového. Bůh nám dal dvě silné ruce, abychom mohli ulovit a sežrat všechno, co nám padne do cesty. Proto vyrazíme na lov, a ne na nějaký vykrádání masny na rohu,“ vysvětlil Krysa zároveň svůj plán i svou filozofii. „Tobě to nestačilo minule v zoo?“ zeptal se Hanz. „Jenže tentokrát jednak nepodceníme situaci, a za druhé máme odpovídající zbraň. Tedy omyl, já mám odpovídající zbraň vy metrosexuální zjevové,“ zachechtal se Krysa a vyrazil shánět vše potřebné. Ostatní se vydali učinit totéž.

Za necelých čtyřicet minut, vyplněných vesměs koukáním na sebe sama do zrcadla a přemýšlením, jaká zbraň bude nejlépe ladit k oblečení, se všichni tradičně sešli v garáži. Výběr vozidla byl stejně rychlý jako vždy, neb do osvědčeného britského Land Roveru se vešli nejen všichni lovci, ale dal se dobře využít i pro transport masa. V autě zmizela spousta důležitých věcí, bez nichž se lov neobejde, jako dvě bedny vodky, samovar a krabice těch nejlepších doutníků. Za řízením seděl Vinař, oblečený do vatovaného kompletu a ozbrojený opakovačkou Mauser s přimontovaným dalekohledem. Pro případ nouze pak měl svou milovanou rybičku a pistoli Glock 17. Místo spolujezdce zaujal Krysa, který se pasoval na krále dnešního honu. Jeho obvyklou garderobu, sestávající se z montérek doplnil myslivecký klobouk s velkým umělým pérem, a do auta také naložil působivou sbírku zbraní, mezi nimiž nechyběla puška na slony, dalekonosné SVD či tesák na dobíjení raněné zvěře. Zadní část vozidla opanoval Hanz v kožené bundě, olivových kalhotách a s kovbojským kloboukem na hlavě. V nepřítomnosti Jerryho určil sám sebe za odborníka na pernatou zvěř, o čemž svědčila poloautomatická italská brokovnice. Pro případ nenadálých potíží měl ještě upilovanou zbrojovku, americký útočný nůž a další z evergreenů svého arzenálu, Colt Python. Vedle něj seděl Adam v koženém kabátu až na zem a námořnické čapce, jehož výzbroj tvořila lovecká kuše, revolver děsivé ráže .460 a kanadská sekera se dvěma břity. Na popruhu křížem přes hrudník mu visela lovecká polnice. Posledním členem výpravy se stal Johny, který se již dostal z šoku způsobeného krysím dechem a projevil ochotu se lovu účastnit. Jeho výbavu tvořily tlusté tepláky, zašlý prošívaný kabát venkovského střihu a stará rádiovka. Po ruce měl tradiční pytláckou zbraň českého venkova, totiž křesadlovou mušketu, zatímco jeho opasek nabízel pohled na sukovici a nebezpečně vypadající sekeromlat. Jeho děsivé vzezření podporoval i obrovský syrový brambor, jímž si dodával sílu pro nadcházející události.

Po krátké domluvě, při níž padlo během dvou minut přesně sto čtyři nadávek v šesti světových, vesměs živých jazycích, byl stanoven cíl, a sice ponuré lesy a vřesoviště nedaleko obce Točná na kraji Prahy. Jednalo se o divoký, doposud málo prozkoumaný kraj, tedy místo pro aktivitu jako lov přímo stvořené. Vinař nastartoval motor, zbylí čtyři chuligáni nasedli a mohlo se vyrazit. Na otálení nebyl čas, neb z šedých mraků na nebi mohl co nevidět začít padat sníh.
Po asi dvaceti minutách jízdy Vinař náhle zastavil. Na ulici stál provozuschopně vypadají Hummer H1, ozdobený dvojicí kulometů třicítek na střeše. Hanz obětavě vystoupil a s připravenou brokovnicí zamířil k vozidlu. Nelze popsat jeho překvapení, když zpoza vozu vyšla nádherně stavěná černovláska s ofinou, oblečená do koženého kompletu. Na popruhu přes rameno měla winchesterovku, v opaskovém pouzdře pak pistoli Walther P38. Oba dva na sebe chvíli zírali, načež se dívka přátelsky usmála. „Já jsem Magdalena,“ řekla a natáhl ruku k pozdravu. „Hanz,“ odvětil Hanz a vzal slečninu dlaň do své. „Mám tady takový problém. Potřebuju náboje do brokovnice, dvanáctky. Nemůžeš mi pomoct?“ zeptala se Magda. „Patrony do brokovnice? Na co?“ „Na co asi? Na zabíjení zombií přece.“ „Hej, ty si taky z branže?“ pravil Hanz radostně a hrdě vyndal z kapsy svůj průkaz zabijáka zombies. „Jasně. Máme centrálu v Podolí,“ ukázala Magda svůj průkaz. „Jasný. Něco určitě najdu. Se někdy musíte stavit na dvojku vína,“ pravil Hanz a zamířil do auta pro požadovanou munici. „Ráda. A vezmu sebou pár kamarádek,“ zavolala za ním. O dvě minuty, předání papírové krabice plné nábojů ráže dvanáct a jedno přátelské profesní obětí později mohla cesta na Točnou pokračovat.

„Tady to zapíchni,“ ukázal Adam na plácek před samoobsluhou socialistického stylu v obci Točná. „Fajn. Dal vyrazíme po svých,“ souhlasil Vinař. „Vezeme to nahoru na bývalou raketovou základnu, za ní už začínají vřesoviště a divoké hvozdy,“ dodal ještě Johny. Za chvíli už na sebe celá pětice natahovala sněžnice, bez nichž byl pohyb v náročném terénu takřka nemyslitelný. Hanz naložil na záda batoh se samovarem a vyrazil do kopce, na jehož vrcholu stálo několik starých radarových antén. Ostatní ho husím pochodem následovali.
„U sta soustruhů,“ zaláteřil Krysa a po sedmé od chvíle, kdy vyrazili, zapadl do závěje. „Ticho. Jak chceš lovit, když neumíš držet hubu,“ okřikl ho Vinař. „Za to můžou ty sněžnice. Nefungujou,“ sváděl Krysa jako vždy vlastní neschopnost na někoho jiného. „Možná kdyby sis místo těch raket na tenis, co máš na nohou, vzal skutečný sněžnice, šlo by se ti líp,“ navrhl Adam možný důvod kumpánových potíží s udržením stability. Krysa ještě chvíli prskal jako starý tchoř, vyrušený při důstojné masturbaci, ale nakonec se zvedl a pokračoval v chůzi. Stále si ovšem stěžoval, neboť vítr profukoval jeho montérky a on se začal cítit nepříjemně. A pokud se Krysa cítil nepříjemně, měl sklon páchnout jako střechy Cařihradu v parném létě. Naštěstí netrvalo dlouho a lovci se zastavili před vstupem do areálu základny. Tady si vyměnili pořadí, a s Vinařem v čele postupovali směrem k hlavnímu bunkru, na jehož vrcholku hodlali rozbít tábor a samovar.
„Slyšíte to ticho? To se hned pozná to kouzlo lovu?“ nasál Krysa čerstvý vzduch do plic tak mocně, až se zakuckal. „Cože? Já tě tady vzadu neslyším,“ zahulákal Johny a jeho hlas se odrážel od okolní panenské přírody. Adam ho chtěl okřiknout, jenže to nestihl. Kromě venkovského halekání se totiž ozval zvuk elektromotorku a z nedalekého křoví přiletěla smršť střel. „Dostal jsem to,“ zaječel Vinař a plácl sebou do sněhu. „Ty vole, vždyť jsou to plastový kuličky,“ zavrtěl Hanz nechápavě hlavou a přes mířidla brokovnice hledal útočníka. Ten se objevil velmi záhy. Z křovisek u cesty vystoupila zombie tak obtloustlá, že vedle ní Hanz vypadal jako anglický chrt na bezlepkové dietě. Její tučné tělo vězelo v amerických maskáčích, v ruce držela karabinu M4A1, tedy lépe řečeno kuličkovou variantu této zbraně, ověšenou příslušenstvím jako nějaký vánoční stromeček. „Toho si sejmu, suda,“ rozhodl se Adam a mávl sekerou jakoby se snažil rozetnout zeměkouli. Zasáhl zcela přesně a rozpoltil svého soka ve dví. To už se ale v dohledu objevila parta špekounových kamarádů, navlečená do maskovacích vzorů z několika zemí světa. Hanz vypálil do zombie ve slunečních brýlích a názorně jí ukázal, že ona výhodně zakoupená neprůstřelná vesta postrádá výplň. Krysa uťal tesákem hlavu dalšímu, ale to už se do středu boje přiřítil Johny. Jediným úderem sukovice srazil dva protivníky, zručně vytáhl z opasku sekeromlat a přesným vrhem dostal ještě třetího. Poté se vymrštil stejně obratně, jako když před lety na vesnici přeskakoval běžící ovce a svůj čtvrtý cíl doslova zarazil do sněhu. Na Vinaře tak zůstal pouze jeden nemrtvý bezdomovec, který zřejmě přespával v nějakém ze zdejších bunkrů.
„Inu, lov jak se patří,“ zhodnotil Johny dosavadní průběh akce. Všichni souhlasili, a zakrátko už rozkládali skládací křesílka na vrcholu bunkru. Ve sněhu se chladila vodka, samovar vesele bublal a lovce pohltila úžasná krása zimní přírody. Kam až oko dohlédlo, všude se rozkládaly sněhem pokryté lesy a louky. Pouze Krysa seděl zády k ostatním a sledoval nevábné panorama šedých, špinavých pražských paneláků na horizontu.
Hanz labužnicky vyprázdnil sklenku dokonale vychlazené vodky a zapálil si dlouhý doutník. Idyla okamžiku byla taková, že nikdo z přítomných necítil chlad okolního prostředí a pro tyto kraje typický ostrý, ledový vítr. Adam najednou vstal a vylovil zpod svého kabátu sovětský dalekohled. „Támhle něco vidím,“ ukázal na pole vzdálené asi kilometr a začal v okulárech optického přístroje hledat to, co pohybem upoutalo jeho pozornost. Ostatních chuligánů se ihned zmocnila lovecká vášeň a nahrnuli se kolem něj. „Pánové, vidím cíl našeho dnešního lovu. Tam pod tím lesíkem se pase mamut. Soudě podle zběžného ohledání usuzuji, že jde o silného samce, ačkoliv jeho dlouhá srst neumožňuje přesný odhad,“ děl pozorovat a odložil dalekohled. „Všechno zabalit, vyrazíme za ním,“ rozhodl Vinař. „Ale jak ho pak dostaneme někam k autu? Mamut, to je těžká váha. Občas nám některý vlezl až do vesnice a zdupal hlávky zelí, takže vím, o čem mluvím,“ vyjádřil se Johny. „Nevadí, jakmile ho skolíme, někdo se vrátí dolů do města a sežene větší auto. Zbytek zatím počká u kořisti, aby nám jí mrchožrouti nepoškodili,“ vysvětlil Hanz a hodil do sebe další dávku vodky.

K mamutovi se blížili opatrně, a jelikož chtěli přijít proti větru, čekal je poměrně slušný pochod. Plán se však dařil, a záhy už všichni leželi v křoviskách na kraji lesíka a sledovali ze vzdálenosti dvou set metrů kapitálního chobotnatce, ryjícího kly ve sněhu a hledajícího lišejník. Nastala vzrušené debata, kdo vypálí první ránu. Hanz odpadl rovnou, Adam vzápětí. Vinař byl ochoten přenechat své místo, jenomže Johny a Krysa se dostali do sporu.
„Já mám se slonama největší zkušenosti,“ smrděl Krysa výhružně. „Jenže to není slon, ale mamut. A těm zase rozumím já,“ nedal se Johny. „Stejně se netrefíš, tohle není práce pro omezený souložníky jako ty.“ „Abys nedopadl jako v tý básničce!“ „Jaký?“ „Šel jsem sypat slonům zrní. Stál tam Krysa nahý v trní. Sloni se ho ulekly, usekly mu kule kly!“ „Sám si předtím říkal, že lovíme mamuta, takže mi nic nehrozí.“ „Jo? Viděl si ty jeho kly? Ten tě vykastruje než stihneš říct „šuk.““ To už Vinař nevydržel, udělal několik kroků, opřel se o strom a zamířil puškou. „Co děláš,“ vyjeli na něj dvojhlasně Johny s Krysou. „Než se vy dva dohodnete, tak tem mamut pojde stářím,“ dal Vinař jasně najevo své úmysly. Krátce studoval mamuta v optice, načež se otočil na Adama. „No, já teda v životě už jednou zabil prase a párkrát komára, ale mamuta ještě nikdy. Kam ho mám jako střelit, aby ho to rychle složilo?“ Než dotazovaný odpověděl, propukl Krysa v posměšný chechot. Tak silný, že by dokázal z letargie probudit i mamuta.  A taky že ano.  Vyrušený chobotnatec výhrůžně zatroubil a otočil se proti nenadálým vetřelcům. Kdyby se jednalo o mamuta kolumbijského či císařského, zřejmě by zmizel do bezpečí. Bohužel, zvíře na poli byl agresivní mamut srstnatý, který okamžitě přešel do protiútoku a řítil se k lovcům takovou rychlostí, až sníh létal dva metry do výšky. „Máme problém,“ sdělil Hanz suše. „V pohodě,“ mával Vinař rukou, našel v zaměřovacím kříží prostor mezi mamutovýma očima a stihl spoušť. Bohužel trhavé střela, kterou vyráběl dlouho do noci pomocí kapesního nožíku, se zasekla v komoře. „Máme velký problém,“ bručel Hanz o něco mokřeji. „Zase to musí zachránit dělnická třída,“ pozvedl Krysa SVD, z něhož okamžitě vypadl zásobník. „Máme kurva velký problém,“ pravil Hanz nejmokřeji jak dovedl a sledoval kumpána, hledajícího zásobník ve vrstvě sněhu. V té chvíli byl mamut pouze několik metrů od jejich stanoviště. „Rychle mezi stromy, tam za námi nepoběží,“ vykřikl Adam a chystal se zmizet v lese. Ostatní uznali, že na tom něco je a dali se do běhu. Vzápětí se však ukázalo, že Adamova taktika nebyla zrovna nejlepší. Hanz narazil čelně do stromu, když se díval přes rameno, kolik metrů náskoku na pronásledovatele mají, načež mamut ironicky přerazil statný smrk a pokračoval v cestě. „Krysa, nemůžeš ho sejmout tou druhou puškou?“ křičel Johny. „A jak asi, ty cepuláne?“ hulákal Krysa, napíchnutý za kalhoty na mamutím klu. „Celá tahle situace mi nápadně připomíná frašku,“ mručel Vinař a kličkoval mezi padajícími větvemi.  Adam záhy pochopil, že jeho plán nevychází a namísto útěku zvolil aktivní obranu. Tasil revolver a ze vzdálenosti pouhých několika kroků vyprázdnil v rychlém sledu čtyři rány do mamutovy hlavy, přičemž druhá kulka ožehla Krysovi nemyté vlasy, jejichž mastný povrch začal okamžitě plápolat. Důležité však bylo, že běsnící chobotnatec zastavil a zapotácel se. Krysa mu pohotově sjel z klu a začal si ve sněhu hasit pačesy. Johny měl nyní krásnou možnost mamuta ohrozit zezadu, čehož pohotově využil. Pádný úder sekeromlatem přesekl šlachy v levé zadní noze, a skolený obr ztěžka klesl do závěje, přičemž ještě stačil pokácet další dva stromy a zvalchovat několik čtverečních metrů mlází.

„Tomu se říká kouzlo lovu,“ prohlásil Hanz, který se už vzpamatoval z otřesu po úderu do hlavy a nyní si, i s lahví vodky, sedl na umírajícího mamuta. Vinař natáhl závěr pušky a ranou z těsné blízkosti ušetřil kořisti trápení. „Pravda,“ odvětil Adam a rovněž se napil. Záhy už měl každý v ruce něco pitelného a rozumoval o dalším postupu. „Takže, kdo jde pro auto? Bude to chtít něco pořádného, žádnou dvanáct set trojku,“ uvažoval Hanz. „Na mě nekoukej,“ vyhnul se jakékoliv práci Krysa, jehož účes po prodělané teplotní kůře znatelně prokoukl. Nakonec se sebrali Johny, Vinař a Adam, a společně zamířili směrem k městu, kde doufali najít vhodné dopravní vozidlo. Krysa a Hanz osaměli.

„Traktory maj parní, zemědělci švarní. Na nich lišty žací, za volantem tací, co si bambus leští, i na poli v dešti. Kombajny maj polský, a taky potah volský. Vozí na něm seno, zpitý jako dělo,“ hulákal Johny osmnáctou sloku své oblíbené písně, která opěvovala vozový park zemědělského družstva v jeho rodné vsi. „Kolik těch slok ještě je?“ děsil se Adam a cpal si do uší náboje pro revolver. Johny si toho nevšímal, a přestal zpívat jen tehdy, když se zakusoval do melounu, jenž před chvíli vytáhl z náprsní kapsy. Vinař píseň ignoroval, díval se z okna a byl velmi spokojen se ziskem nového vozidla.
V Točné se jim totiž podařilo získat pásové vozidlo Lavina, které bez problémů zvládlo jakkoliv hluboký sníh a radlicí vpředu dokázalo najednou složit i šest zombies, aniž by rychlost klesla byť jen o kilometr v hodině. Vzhledem k tažné síle se dalo předpokládat, že pásák zvládne i transport mrtvého mamuta někam, kde ho přeloží na nákladní auto a následně odvezou domů,. Adam při představě pečeného masa rázem zapomněl na rustikální song a mlsně se olízl.

„Neslyšíš něco?“ otázal se Hanz mezi dvěma panáky vodky. „Ne. Moment. Teď jo,“ souhlasil Krysa a sáhl po SVD, opřené o kel. „Vypadá to, že nám někdo, nebo něco, jde po kořisti,“ rozumoval Hanz, jemuž se v ruce rázem objevila brokovnice. „To je přeci blbost!“ začal se hádat jeho špinavý kolega. „Ne. Copak ty vůbec víš, co tady kolem všechno žije? Plno vlků, čas od času se sem zaběhne i šavlozubý tygr,“ vedl Hanz svou. V té chvíli zazněl zvuk praskajících větviček tak silně, že někdejší dělník skočil za nejbližší smrček do sněhu a namířil zbraní směrem, kde se podle jeho odhadu nacházel zdroj hluku. Hanz opřel brokovnici o mamutovo tělo a vyčkával. Nedaleké stromky se rozhrnuly a ven se vypotácel hřmotný zombie myslivec, doprovázený českým zombie fouskem, který zavrčel tak zlověstně, až mu shnilý jazyk propadl dírou ve spodní čelisti. Krysa, toužící připsat si další zásah, stiskl spoušť. Rána nevyšla, což střelce značně konsternovalo. Teprve poté si uvědomil, že jeho zásobník pořád leží někde ve sněhu. Než stačil sáhnout po něčem jiném, zazněla rána a salva broků rozprostřela nemrtvého fořta po okolí. Pes vyvázal díky své malé výšce bez újmy a supěl sněhem dál. To už Krysa stihl přezbrojit, jeho tesák se mihl vzduchem a srazil šelmu psovitou k zemi. „Tak, to máme pěkně dva zásahy,“ pochválil sám sebe. „Moment. Toho špekouna jsem dostal já,“ namítl Hanz zpoza mamuta. „Já hodil nůž a leží tam dvě mrtvoly. Takže si píšu dva,“ nepřipustil Krysa debatu. „Klidně tři. Třeba támhlety,“ ukázal Hanz hlavní. Z lesa postupovaly další oživlé mrtvoly a jejich skuhrání připomínalo problém s vodovodním potrubím. „U zlomený vidlice na ještěrce, rychle do zbraně,“ zaklel Krysa a chopil se pušky na slony. „Sakra. Několik jich to bere po kraji lesa,“ hlásil Hanz. „Tak je sejmi. Proboha, co si člověk neudělá sám, to nemá,“ láteřil Krysa jako zkušený dělnický mistr. Půlkruh zombií se pomalu stahoval kolem obou lovců a vzhledem k tomu, jak se dostali blízko, šlo o velmi nebezpečnou situaci. Obstarožní zombie s proutěným košíkem v ruce se dostala na dosah ruky a chystala se Hanze konvertovat na stejný zdravotní stav. Potencionální cíl nelenil a vyprázdnil znalci prašivek brokovou patronu do tváře. Vzápětí se ale stal terčem dalšího důchodce, který do něj vrazil s nečekanou silou. Puška spadla na zem, nicméně Hanz neměl čas jí sbírat. Skočil po zádech směrem od nebezpečných protivníků a měkce dopadl do mamutí srsti. Získal tak trochu času, potřebnou pro vytažení revolveru. Šest výstřelů značně omezilo bojeschopnost zombií v jeho úseku. „Cha, to je jak v tom filmu, jak tam bránili tu farmu proti opicím,“ pochválil sám sebe, sevřel v druhé zbrojovku a vypálil z obou hlavní naráz. Vypadalo to sice efektně, nicméně ho to připravilo o jakoukoliv nabitou zbraň. V té chvíli Krysu obklopil slintající dav. Puška na slony vydala děsivý zvuk a v kruhu zombií se objevila nápadná mezera. Na další výstřel však bylo pozdě, takže Krysa použil pažbu své zbraně jako kyj. „Hanzi, dělej taky něco,“ ječel jak nejhlasitěji dovedl, zatímco bušil do nejbližšího obličeje. Hanz znuděně stál opodál a pečlivě nabíjel obě své zbraně. „No jo pořád. To je mi spěchu. Ve stresu nabitá zbraň může selhat a ohrozit tak střelcův život,“ komentoval své počínání a jelikož se mu brokový náboj nezdál dobře usazený, vyndal ho, odfoukl z něj trochu prachu a znovu založil. V té době už Krysa téměř zmizel v klubku zombií. S vědomím, že zoufalá doba si žádá zoufalých činů stiskl spoušť své pušky bez ohledu na to, kam mířila. Efekt byl rychlý a nečekaný. Spousta oživlých mrtvol odletěla stranou, načež kulka proletěla až k mamutovi a zaryla se mu do boku přesně v místě, nad nímž stál Hanz. Ten během vteřiny vypadal jako avantgardní reklama na řeznictví. Krysa využil nově vytvořenou únikovou cestu a v běhu vytáhl Colt. Dorazill k nejbližšímu stromu a zručně na něj vyšplhal rychlostí, jíž by mu záviděla i veverka pachtící se za žaludem. Většina zombií ho potácivě následovala, pouze menšina změnila trasu směrem k mamutovi. Naštěstí zazněl rachot motoru a na bojiště triumfálně dorazila Lavina s posilami.Zmíněné posily se vyhrnuly z kabiny a postupovaly vpřed. Adam obratně prostřelil svou kuší dvě oživlé mrtvoly najednou, další padla pod sukovicí, zbytek zvládl Vinař za pomoci pistole. Hanz mával rukou na pozdrav a ukázal na nečekanou podívanou, která se jim naskytla. Zhruba dvacet zombií obklopilo strom, z jehož vrcholu Krysa střídavě střílel a házel ulomené větve. „To se vidí jen jednou za život,“ ohodnotil Johny. „Škoda že tu nemám foťák,“ zalitoval Adam. „Může mi někdo vysvětlit, proč jdou všichni po něm? Vždyť tady na zemi leží spousta masa,“ vrtěl Vinař hlavou. „Pokud se nepletu, Krysa páchne natolik, že po něm jdou jako slepice po flusu. Nějaký manutí maso je v tuhle chvíli vůbec nezajímá,“ předložil Hanz svou teorii. „Pomůžeme mu?“ napadlo Adama. „No jo. Nechat ho tu nemůžeme,“ opáčil Johny, byť v jeho hlase znělo přemáhání. Čtveřice vyrazila odhodlaně vpřed a soustředěnou palbou vysvobodila Krysa z obležení.
Nakonec vše dopadlo dobře. Motor Laviny vesele vrčel a mamutovo tělo za vozidlem pěkně klouzalo po sněhu. Johny, vzpomínaje na léta, která strávil jako námezdný řidič kombajnu ve vedlejší vsi, si pohvizdoval a vedl stroj k místům, kde mělo být maso přeloženo na vhodné auto. Jak se ukázalo, výstřel ze slonobijky sice způsobil velkou škodu, ale stále toho zbylo dost na několik kvalitních obědů a večeří. „Jo, lov je opravdu krásná záležitost,“ zamyšleně pronesl Hanz a pokračoval ve snaze vyplnit celou kabinu dýmem z doutníku. „Přesně tak. Klid, mír, pohoda, k tomu něco vodky. Musíme někdy vyrazit zase,“ souhlasil Adam.

„Souložníci! Kopulanti! Diluviální prasata! Svině!“ mlátil Krysa do prosklených dveří, jimiž se z balkónu vstupovalo do bytu. V tuto chvíli byly dveře zamčené, což samozřejmě cestu dovnitř velmi stěžovalo. Krysa tak měl dost času zpytovat na vzduchu svědomí a přemýšlet, proč ostatní vzali jeho větu „buď já, nebo ty děvky,“ tak vážně. Jeho mlácení do skla se navíc míjelo účinkem, neb se jednak jednalo o dveře protihlukové, a nadto nějaký podnikavý člověk stáhl zevnitř žaluzie. Stůl v obýváku byl prostřen, vedle talířů stály lahve s výborným vínem z dalekého Chile, nebo, lépe řečeno z nedalekého obchodního domu, a nechyběly ani pečlivě umyté skleničky. Johny právě donesl z kuchyně mísu plnou řízků z mamutího masa a Hanz, usazený na výhodném místě, doufal, že Magda ani žádná z jejích fešných kamarádek není vegetariánka.