Vy tuto větu říkat nemusíte, protože třímáte v rukou svoji automatickou pušku a dlouhé minuty trpělivě vyčkáváte, až se na obzoru objeví váš nepřítel. Člověk by v tak krásný den raději zapomněl, že kolem něj zuří nelítostná airsoftová bitva a vychutnával si, že se po několika nekonečných dnech nebo nedejbože týdnech, které strávil mezi čtyřmi stěnami shrbený nad monitorem počítače, dostal opět na čerstvý vzduch. Na okamžik se zasníte, váš jestřábí zrak, který až dosud přeměřoval každou píď prostoru před vámi a vytrénovaný sluch, jenž měl rozpoznat každé podezřelé prasknutí větvičky se na chviličku přepnou do úsporného režimu. Vzápětí zleva uslyšíte nezaměnitelný rachot a současně s tím ucítíte ostrou bolest na levé tváři a ještě horší na uchu. „Aůůů mám“ To však sotva náctiletému kindersákovi v pětaděvkách s řádně vytuněným Kalachem a hlavou od dna po špunt naplněnou fekální hmotou nestačí. Musí mít jistotu, že vás skutečně dostal. Co když to vaše přiznání zásahu nebylo míněno jednoznačně a tak raději ještě pošle dávku jistoty. „Mám, mám do prdele zasraný!!!“ Vaše levá část obličeje vypadá hůř než Dráždany po náletu a nezasvěcený pozorovatel by hádal, že jste snad dostali neštovice. Zbytek dokoná neskutečná drzost soupeře, který vám ještě s úsměvem na tváří sdělí, že pokud vás to bolí, měli jste raději zůstat doma a hrát šachy. Jediné štěstí je, že se umíte tak dobře ovládat. Jinak by dnes na těle toho kindersáckého zmetka již tloustli červi a vy byste pomalu začínali hubnout na nechutné vězeňské stravě. Cestou na mrtvoliště prskáte jak klobása na grilu s jakým vypatlaným idiotem jste měli tu čest a říkáte si, že toto by se za starých dobrých časů nestalo. A skutečně něco na tom je.

Pro mě staré dobré časy začaly zhruba v polovině roku 2006. Tedy popravdě řečeno, ony to zas až tak dobré časy nebyly, ale byl jsem v té době ještě relativně mladý, takže jara byla delší a krásnější a whisky a doutníky lacinější (bůh zatrať spotřební daň). To však neplatilo o airsoftových zbraních. V té době levné a výkonné čínské elektriky nebyly ani ještě v plenkách, nýbrž teprve v děloze, a tak si své místo na výslunní užívala firma Tokio Marui následovaná firmou Classic Army. Upgrady stály nekřesťanské peníze, a tak jste mohli vyjet se svou jedinou zbraní s úsťovou rychlostí 90m/s na akci s vědomím, že pokud nebudete bojovat příliš po francouzsku, máte velkou šanci pěkně si zahrát a vyrýt si na konci dne do pažby pár zářezů.

V té době by si totiž žádný slušný člověk nedal do své zbraně větší pružinu než 120 (tedy ne snad že by nechtěl, ale peněženka mu to většinou nedovolila, a tak povýšil nouzi na ctnost a deklaroval humanismus). Na hráče se 130tkou už jsme tehdy pohlíželi tak trochu skrz prsty a individuum se 150tkou jako např. Shy (budiž mu země těžká) bylo považováno za opravdového sociopata, od kterého se každý snažil držet co nejdál. Takový člověk v té době naštěstí představoval tuze vzácný druh, jenž však neměl vyhynout, ale naopak přemnožit se. Netrvalo totiž dlouho a do hry vstoupila země, která dala lidstvu hedvábí, papír, kompas, lacinou pracovní sílu, bistro na každém rohu a především největší vynález všech dob tj. střelný prach. Země proslulá tím, že respektuje copyright podobně jako fundamentalista názorovou pluralitu. Ano, uhodli jste. Řeč je o Číně.  Ta začala pomalu, ale jistě produkovat zbraně, které dosud byly buď předražené, anebo existovaly jen v představách airsof’táků. Čínský dělník Ping Pong je sice čím dál tím rozmazlenější (nejen že už mu nestačí jedna miska rýže a že se dožaduje mléka a masa. On ještě  chce jíst ne jednou ale dvakrát za den!), nicméně pořád ještě bez reptání dělá svou práci v továrně. Na jeho výrobky jsme zpočátku pohlíželi s despektem, který se však pomalu začal měnit v respekt. Stačilo ze zbraně odstranit dvě tři kurvítka a sloužila stejně dobře jako ta japonská, ne-li lépe. Navíc pro pojídače psů (řeč je samozřejmě pořád o žlutých ne o těch hnědých) neplatila omezení jako pro podobně žluté sadistické vrahy velryb, což mělo za výsledek, že se úsťová rychlost v základu zvýšila, a přiblížila se ke 120cítce. A ceny nešly dolů jen u zbraní, ale najednou i pružiny, vzduchotechniky a jiné malé komponenty zvyšující výkon vašeho AEG byly za přijatelnější cenu.

To vše znamenalo opravdovou revoluci v airsoftu. Kdysi tak drahý koníček se stal mnohem demokratičtějším. To mělo za následek, že se již tak početné hordy kindersáků navýšily nejrychleji od první světové války, kdy visel na každém rohu plakát s lordem Kitchenerem, vyzývající ke vstupu do britské armády. To by samo o sobě ještě neznamenalo žádnou tragédii. Potíž byla jinde. Uznejte, kdo z vás byl v té době zcela spokojen s výkonem své zbraně? Kolikrát jste si jen, pozorujíce svého bílého hada kterak dopadá pět šest yardů od nepřítele (který se ani neobtěžuje krýt a ještě vám drze zamává)… kolikrát jste si jen řekli: „Mít tam tak 120tku, tak bych ho dal.“ Později jste si totéž říkali o 130tce a etc. A tak se upgradovalo a upradovalo.

Nota bene vždy existovala určitá sorta lidí, kterým výkon zbraně nahrazoval jiné nedostatky. Pro šťastnější z vás, kterým nic neříká jméno Šejk, popíši archetyp tohoto hráče. Dokážete-li si představit dělovou kouli zabalenou do maskáčů ACU s kulometem Minimi v rukou, tak asi již tušíte. Vězte, že tank Abrams proti němu vypadá celkem mírumilovně. Každý jeho krok mohutně zaduní a když náhodou upadne, země se otřese tak, že všechny zmije v okruhu sto mil poplašeně zalézají do děr. V tomto případě máte jedinečnou šanci ho zastřelit. Pokud ho ovšem nebudou krýt jeho soudruzi čekajíce, než přiletí vrtulník Chinook, aby jej opět postavil. Tento tvor se vůbec nepotřebuje pohybovat rychle. Dodnes si živě pamatuji na jedno z prvních střetnutí s ním. Tehdy jsme měli vyčistit jeden háj, kde nepřítel docela logicky zaujal kruhovou obranu. Šejk se nechtěl spokojit jen s pasivní obranou a vydal se do protiútoku. Obešel a napadl nás útočníky zleva. Čekal jsem, leže částečně skrytý za stromem, až se nepřítel přiblíží na padesát yardů, tj. vzdálenost na kterou by již začínalo mít smysl zahájit palbu, ale marně. Vzdálenost mezi mnou a oním monstrem nečinila ještě ani osmdesát yardů, když jsem spatřil jeho dlouhého bílého hada. V takovou chvíli kolem sebe člověk hrabe jak krtek a lituje, že na sobě má nějaký nosný systém, protože jinak by byl zemi ještě o něco blíže. První kule pochopitelně dopadly přede mě, další se odrazily od stromu, některé mi lítaly kolem uší, ale nekonečná dávka neustávala. Proč také? Kuličky jsou zadarmo stejně jako elektřina a internet a kdyby se náhodou vybil akumulátor, má jich kulometčík dalších půl tuctu po sumkách hned vedle cheeseburgerů. Tak se stalo to, co se stát muselo.

No uznejte sami, koho by bavila takto jednostranná bitva. Po podobné akci se večer vrátíte frustrovaní domů, dáte si horkou koupel, pořádný steak k večeři a ulehnete na svou starou, ehm, rozvrzanou postel. Vezmete do ruky svou pušku, která je bez vás ničím, stejně jako vy jste (minimálně na airsoftu) ničím bez ní. Kolikpak lidí už jste spolu o sobotách a nedělích odpravili. Ale nyní se vám přestává dařit. Že byste se zhoršili? Ne, to určitě ne.  Spíš celý svět zbrojí a chcete-li být i nadále konkurenceschopní, musíte zbrojit také. A tak se hned druhý den vypravíte navštívit svého oblíbeného zbrojíře se slovy:“ Franto, kamaráde, narvi mi tam 150tku“.

Jenže co bude dál? Kde to skončí? Budeme jednou mít všichni standardně 190tky, místo maskáčů nosit brnění a místo brýlí masky na paintball?  Ne, nemyslím si, že by to muselo být zas až tak zlé. Chce to jen důsledněji dělat to, co většina z nás podvědomě dělá odjakživa, tj. dobře si vybírat proti komu a možná ještě víc s kým bojujete. Jakkoliv je airsoft krásný sport, z nějakého důvodu zde platí, že na jednoho slušného člověka připadají dva až tři pitomci.  Ano, je pravda, že pokud budete ve svém výběru kritičtí, nezahrajete si na žádné velké akci. Ale na druhou stranu nevím jak vy, ale já když nepočítám akce na nichž si organizátoři dali doopravdy záležet jako Abchazia nebo Stalker III (ach, jsem já to ale kus patolízala), tak mám nejlepší vzpomínky právě na pohodové komorní akce  s hrstkou dobrých přátel, kde se nejenže nebarví, ale máte i jistotu, že vás nikdo nezmrzačí. Oproti tomu akce jednoho nejmenovaného středočeského týmu, Big Combaty apod. v tom lepším případě moc nevybočují z průměrné šedi. V horším případě si na ně občas vzpomenu jako na velké propadáky.

A konečně nezapomínejme, že zde existují i aliance (WWII, Nam, etc.), do kterých není úplně lehké proniknout, ale o to větší máte jistotu, že mají úroveň a dosud se jejich sítem mnoho obézních Američanů vyzbrojených zázračnými kvéry neprotáhlo. I to je jeden z důvodů, proč docela rád jezdím na akce druhoválečné aliance. A letos, tedy vlastně loni v létě (hrůza jak ten čas letí) se mi poštěstilo zúčastnit se jedné Namové akce a byl jsem velice potěšen. Kromě dobré atmosféry vytvořené lidmi se smyslem pro fair play, kteří nehráli proto, aby za každou cenu vyhráli, ale aby si zahráli, jsem se ani v nejmenším nebál, že mi někdo udělá ošklivé bebínko. Krom toho zde nebylo slyšet pětiminutových dávek. Místo toho měli všichni tlačáky poctivě nabité 20 nebo 30 kuličkami podle zbraně a vězte, že hru to učinilo ihned zajímavější. Vy co tolik haníte tlačáky a na své točáky nedáte dopustit si to alespoň jednou zkuste a uvidíte sami.  Takže pro vás, co jste dočetli až sem už toto své mudrování nějak uzavřu. Věřím, že není nutné tunit zbraně jak o život. Opravdu to jde i jinak. Pamatujme, že máme dvě možnosti. Buď bude doba měnit nás, anebo my budeme měnit dobu.